Bílá vrána, bílá noc, bílé není nikdy moc!

Noc. Žaludek mi svírá nepříjemný pocit hladu. Kde to jsem? Matně si vybavuji chlad jemných kamínků zarývajících se mi do chodidel, a nástup- při přijetí do koncentračního tábora. V hlavě se mi míhá vzpomínka na zvuk nacistických těžkých bot. Drhnutí jejich podrážek o štěrk.

Ležím na hrubém jutovém pytli od brambor. Pokusím se postavit na nohy. Neúspěch. Oči mi sklouznou dolů. Prsty mám zmodralé. Mžourám po místnosti. Vysoce postavené sklepní okno. Tlusté mříže. Dvě schoulená těla ve vězeňských mundúrech bez známek života. Chystám se promluvit. Hlas mi zadrhává. Venku se líně převaluje mlha. Stmívá se. Upadám do bezvědomí.

Křeč mi objímá břicho. Zoufale potřebuji nějaké jídlo. Byť jen kůrku chleba. Zírám na těžké ocelové dveře s pošupem v úrovni očí. Plazím se k nim po špinavém hrubém betonu. S vypětím sil zabuším. Slyším kroky, smích a němčinu. Nikdo na mne nereaguje. Ze studií na univerzitě rozeznávám pár slov- kostky, házej už, vsadíme se, flaška. Po druhém zabušení to vzdávám. Snažím se doplazit zpátky na pytel páchnoucí po bramborách a mokré hlíně. Slyším nářek a pláč ostatních vězňů. Ženy i děti. Mrzne. Schoulím se do klubíčka. Zvuky se mi začínají slévat dohromady a s ozvěnou vytrácet. Omdlévám.

Budí mne prapodivné třepetání křídel. Se zbytkem sil se posadím. Vidím matně- odlesk, cosi černého. Nic nerozeznávám. Pokouším se znovu postavit na nohy. Nejde to. V hlavě mi rezonují různé zvuky. Přes mlhu v očích mžourám na tu podivnou bytost. Přemýšlím, co by to mohlo být. Zvědavost mi dodává síly. Stavím se na nohy. Podél zdi odšourám z posledních sil k oknu. Slyším zakrákání. Pták. Bílá vrána? Na zobáku se ji odráží odlesk lamp, které jako jediné světlo zalévají temné uličky mezi ubikacemi tábora.

Nahnu se z okna. Sníh. Všude bílo. Poprvé tento rok sněží. Vzpomínám na své spolubydlící z univerzity. Tolik jsme se těšili na sníh. Již dlouho jsem o nich neslyšel.

Vrána znovu zakrákala. Vytrhla mne z přemýšlení. Natáhl jsem k ní ruku. Klovla mne. Na podlaze se objevily krůpěje krve.

Mouchy! Všude jsou mouchy! Bzučí. Lítají mi před obličejem. Desítky much! Rozkoukávám se. Už neslyším bzukot. Stíny nebyly mouchy, ale vločky sněhu v měsíčním světle. Propadávají nezaskleným oknem. Skloním oči k mému zranění. Po ráně na ruce ani památky. Usínám.

Pomalé umírání. Ráno mne budí výbuchy granátů, řev, pobíhání a pláč. Střelba, zvuky těžké techniky- tanky a obrněné transportéry. Z chodby za dveřmi je slyšet řinčení prázdných lahví. Křik němčiny. Rozeznávám pár slov- puška, kde mám helmu, rychle. Zmatek. Možná příjezd fuhrera, a nebo útok na tábor. Naštěstí dle situace venku to vůdce není. Dobíjím se novou silou a nadějí na přežití.

Plazím se k oknu. Pomocí zdi se zvedám. Slyším svoji mateřštinu- češtinu. Do toho zní křik a povely angličtiny. Nerozumím jim, ale jsem rád, že je slyším. Ozývá se ohlušující rána. ,,Vetřelci´´ zdolávají zabarikádovaný vchod. Čistí si cestu k celám. Snad už to zachráncům dlouho nepotrvá.

Bílé není nikdy moc – postup nacistů a Hitlera, posedlost bílou rasou. Ikdyž jich bylo hodně, nikdy jich nebylo opravdu dost. Pořád chtěli víc, až neměli nic.

Celý příběh se odehrává ve snu muže dnešní doby. Takovéto sny má pokaždé, když před spaním myslí na svého dědečka, který mu jako malému vyprávěl, jak přežil bílou vránu a bílou noc.