Léto.

Ležím na osušce v zahradě a teplo slunce se mi vpívá do těla. Vnímám tu horkost a neutuchající ostrou záři paprsků propichávající mi oči. Odvrátím hlavu do strany. Obyčejný den. Zvoní telefon. Nakloním se pro ručník, abych částečně zakryla svoji nahotu. Vstávám. Příliš rychle. Motá se mi hlava. Na chvíli se zastavím. Poté pokračuji. U zídky se natáhnu po mobilu. ,, Haló?“. Ano, tak doposud se dělo vše tak, jak má.

O něco dříve na druhé straně republiky.

Káry, srdce, mám to v kapse! Matka usazená v křesle bedlivě sleduje svoje protihráče ve snaze vyvést je z míry a zjistit, co mají a nemají v rukávu. Ponořená do hry neslyší svůj telefon vyzvánějící v pokoji. Podruhé. Potřetí. Průvan klepe nedovřenými dveřmi. Táhne ji na záda. Zvedne se. Jde směrem ke dveřím s úmyslem je zavřít, když uslyší onu naléhavou melodii vycházející ze dveří jejího pokoje. Vejde tedy do dveří a stisknutím tlačítka hovor přijme. Je to táta. Měl nehodu. Nemůže si vzpomenout, jak se ocitl uprostřed opuštěných lesů. Neví, co se stalo a kde je jeho žena. Nepamatuje si, že odjela na dovolenou.

Těžký otřes mozku, roztržené ucho vejpůl. Vyvrknutí krční páteře.

Později matka zvedne mobil a vytočí mé číslo.

Den jako každý jiný, a přesto na něj nemohu zapomenout.