DRUHÁ STRANA MINCE

Černočernou tmou se líně vine těžký vzduch. Popadá mne suchý kašel. Nepříjemný zápach. Od stěn se odráží zlověstné pískání krys. Na nohou cítím chlad mokré hlíny. Sáhnu si do podšívkové kapsy a nahmatám staré zápalky. Škrtám slabou sirkou. Jiskra padne, oheň zhasne. V záblesku se mihne rudá krvavá skvrna. V krku mám knedlík, na těle husí kůži. Škrtám podruhé. Svítidlo zalije místnost světlem. Zamračeně a s nakrčeným nosem zkoumám objekt svého zájmu. Zblednu. Na zdi je za ocas přibitá kočka stáhnutá z kůže.

DEN PRVNÍ

Připravím si dvě ohromná čerstvá vajíčka. Ke skořápce je doposud přilepené pírko. Skloním se pro pánev darovanou od mé milované babičky. ,, Když budeš smažit, zapamatuj si- jedině keramická pánvička!“ říkávala. Rozkřápnu tedy nad pánví s rozpáleným máslem vejce a skořepinu schovám pro psího miláčka mé tety. Skořepinu řádně vypláchneme a ve hmoždíři rozdrtíme. Obsahuje totiž znamenité vitamíny potřebné pro kosti a srst. Samozřejmě- bez smíchání s taveným sýrem či jinou jeho pochutinou to jísti nebude. Neočekávaně jsem na své kůži pocítila žhavé kapky. Tuk prskal. ,, Co děláš?“ optal se mne manžel, jenž právě vešel do kuchyně. Spěšně jsem ztlumila sporák. ,, Promiň“ omluvila jsem se s hanbou za svoji nepozornost. Vařečkami jsem obrátila vajíčka. Marcel si připravil kávu a usedl za velký masivní dřevěný stůl. Byl zhotoven na míru, na přání mého zesnulého dědečka. Měl bohatě zdobené nohy a výřezy na povrchu desky oslavovaly významné historické události. Byl to nejpyšnější kousek jeho sbírky. Ať již za ním přišla jakákoliv méně či více významově důležitá návštěva, byť jen pošťák se zásilkou, už ho uháněl na shlédnutí sbírky jeho milovaných dějin.

Byl to stůl, na němž se nesmělo psát ani jíst, dokonce u něho ani sedět. Pokoj mému dědečkovi. Musí se obracet v hrobě.

,,Samozřejmě, že řídit auto je snadné. Ne, určitě by to nebyl problém. Já bych to zvládla.“ přesvědčovala jsem tenkrát sama sebe, když jsem už po páté vyletěla u zkoušek z autoškoly. Při té vzpomínce jsem se nepatrně usmála a nastoupila do autobusu jedoucího k mně potřebnému místu. Postavila jsem se vedle ženy v růžové halence a sledovala své spolucestující. Desetiletá dívenka s buclatými tvářičkami na sedadle u dveří pozoruje z okna kňučící štěňátko přivázané k pouliční lampě. Za ní usedá postarší muž v šedozelené košili a nevhodně na ni civí. Na druhé straně autobusu si černovlasý mladík s piercingem v obočí žmoulá cigaretu. Cítím blízkost teplého těla. Otočím se. Byla jsem tak zaneprázdněná prohlížením si osob, že jsem si nevšimla muže v černém, který nyní vedl pilně útok na moji kabelku zavěšenou na rameni. Křikla jsem na něj. Vytrhl mi kabelku z rukou a spěchal ku dveřím autobusu. ,, Pomozte mi někdo! Ten muž mi ukradl kabelku!“ zvolala jsem naléhavě. Lidé se mnou cestující ale byli zřejmě z jiné planety, či najednou nemluvili stejným jazykem. Dívenka se lekla. Postarší muž se díval ke svým nohám. Teenager na mne civěl a lízal papírek s připraveným tabákem. Nikdo nehnul ani brvou. Na zastávce se dveře otevřely a tajemný muž zmizel neznámo kam.

Na večeři jsem zůstala sama se synem. Marcel se nejspíše zdržel v práci. Šla jsem uložit Petera do postýlky a konečně jsem si šla lehnout do vytoužené postele. Téměř jsem spala, když mne ze spánku probudil zvuk otevírajících se dveří. Nadzvedla jsem hlavu a přiostřila své smysly. Rozsvítil. Byl to Marcel. Svlékl se do trenek a oblečení přehodil přes židli. Ulehl do postele a jeho silné paže mne zezadu objaly. Bříšky prstů mi kroužil po těle jako ostříž hledající svou kořist.

DEN TŘETÍ

Ráno. Nahota. Rychle jsem začala hledat něco na sebe, než se Peter vzbudí. Chystala jsem se jít připravit snídani, když jsem si na Marcelově saku všimla dlouhého černého vlasu. A ne, já jsem blondýna.

Než odešel do práce, dal mi tak lehký polibek, že by se dalo spekulovat, zda vůbec nějaký byl.

DEN ČTVRTÝ

Probudily mne sluneční paprsky pronikající skrz okno. Marcel ležel vedle mne. Vstala jsem, abych vzbudila Petera a udělala snídani. Zahltilo mne chladno. Hlavní vchodové dveře byly otevřené. I dveře od Peterova pokoje. Sevřel se mi žaludek. Vběhla jsem do chlapcova pokoje. Prázdná postel. Zazmatkovala jsem a začala ho hledat. Pod postelí. Ve skříni i za ní. Jeho oblíbené schovávačky. Nikde nikdo. Oblékla jsem si vestu a zprudka jsem vyrazila ze dveří před dům. Bylo chladné ráno. Mé zorničky se rozšířily a začala jsem velmi rychle dýchat. Dveře od starého sklepa byly také otevřené. Nemohl se schovat tam? Patří sice k domu, ale Peter v něm nikdy nebyl. Bojí se tam.

Zlehka našlapuji na schody vedoucí do hluboké tmy. Poslední schod. Jsem dole. Černočernou tmou se líně vine těžký vzduch. Popadá mne suchý kašel. Nepříjemný zápach. Od stěn se odráží zlověstné pískání krys. Na nohou cítím chlad mokré hlíny. Sáhnu si do podšívkové kapsy a nahmatám staré zápalky. Škrtám slabou sirkou. Jiskra padne, oheň zhasne. V záblesku se mihne rudá krvavá skvrna. V krku mám knedlík. Škrtám podruhé. Svítidlo zalije místnost světlem. Zamračeně a s nakrčeným nosem zkoumám objekt svého zájmu. Vykřiknu. Na zdi je za ocas přibitá kočka stáhnutá z kůže. Obrátím se a snažím se zmizet z toho hrůzostrašného místa. Srdce mi bije jako o závod. Zakopávám o schody. Vyděšená přilítnu do ložnice, kde Marcel spí a klidně oddechuje. Jako šílená ho budím a křičím, co se stalo. Popadám mobil a chci vytočit 911. Tupá rána do hlavy.

Zbystři. No tak, zbystři. Co se děje? Kde to jsem? Náš obývák, čtyři muži v dlouhých hábitech. Jeden z nich je...ne! To ne! Je to Marcel! ,,Co se to děje Marceli? Co to má znamenat?“ sotva popadám slova. Marcel se ke mne skloní a přátelsky povídá ,,Toto jsou mí přátelé. Potřebovali jsme našeho syna jako lidskou oběť . Neměla jsi to vědět.“ ,,Co? Můj syn? Můj malý chlapeček? To nebohé utrápené dítko? Co se s ním stalo? Ne! Kdo ho zabil? Kdo ho zavraždil? Musím to vědět! Já to musím vědět! Ty? Nebo ty? Proč se na mě tak koukáš? Mamma mia co se to děje? Je to sen? Vzbuď se! Já Vás potrestám! Já Vás zabiji! Já Vás vykuchám!“ chrlím ze sebe splašeně a rozzuřeně. Marcel mne popadne. Jeho silné ruce obepínají můj útlý ženský krk. Dech opouští mé tělo. ,, Pro vyšší dobro.“ dívá se mi do očí Marcel.

Celý život se mi míhá před očima jako trailer celovečerního filmu. Má první panenka, mé první slovo, moje první cesta autobusem, můj první den ve škole, moje první jednička, moje první přijímačky, má první pusa, první svatba, první milování, první dítě, první den, kdy jsem si uvědomila, že je něco špatně. Zaměř se na ten den. Kdy to bylo? Má duše se rozpadá a skládá. Proudí časoprostorem a nabývá fyzického těla.

Stojím vedle ženy v růžové halence a sleduji své okolí a své spolucestující. Desetiletá dívenka s buclatými tvářičkami na sedadle u dveří pozoruje z okna kňučící štěňátko přivázané k pouliční lampě. Kde to jsem? Za ní usedá postarší muž v šedozelené košili a nevhodně na ni civí. Ten obličej znám! Co tu dělám? Na druhé straně autobusu si černovlasý mladík s piercingem v obočí žmoulá cigaretu. Jedním okem mne neustále pozoruje. Cítím blízkost teplého těla. Otočím se. Muž v černém nyní vede pilně útok na moji kabelku zavěšenou na rameni. ,,Já Vás znám!“ křiknu na něj. ,,To není možné.“ sykne a vytrhne mi kabelku z rukou. Spěchá ke dveřím autobusu. ,,Ale ano, byl jste na první svatbě mého manžela! Znám Vás z fotek. Jeho první žena nešťastně zahynula.“ Rozeběhnu se za ním. Chladně se mi podívá do očí. ,,V tom případě utíkejte. Hra na kočku a myš právě započala.“

Kateřina Kopřivová, autor